„Jinými slovy,“ řekl jsem, „opravdu nežárlit dokáže člověk, obávám se, jenom tehdy, dokáže-li mít opravdu rád.“

Norbert mlčel.

„Odpusťte ten nesnesitelný patos,“ dodal jsem.

Přiťukli jsme si.

„Byl jste na kriminálce oblíbený?“ zeptal se bez jakéhokoliv přechodu, což mě pobavilo.

„Když pojedu,“ začal Hugo a zatvářil se, jako že přemýšlí nahlas, „bude to vypadat, jako když tě kontroluju.“

Zdálo se, že onen nevítaný aspekt své případné přítomnosti na horách objevil teprve nyní, v této chvíli.

„Ale nebude,“ řekla okamžitě Patricie, na Hugův vkus snad až příliš automaticky.

„Víte, kolik dneska stojí pořádná svatba? Šaty z Paříže, briliantový prsteny, hostina pro dvě stě lidí? Nějakejch čtyřicet litrů je proti tomu úplná láce.“

Paní Cardová přišla prakticky vzápětí po Norbertově odchodu; byla to menší plnoštíhlá padesátnice s hezkýma bystrýma očima. Nina jí odebrala světlé paleto a pověsila je na nový věšák, kombinaci třešňového dřeva a matného hliníku.

„Takže román je u konce?“

„Přesně tak. Už tě nepotřebuju.“

Sotva znatelně přikývne, přestože si tím podepisuje svůj ortel. Obrazovka televizoru je potemnělá, ale závěsy jsou dosud stažené. V jistém smyslu pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem před chvílí na vlastní oči viděl.

Vstoupila do jakési místnůstky, která vypadala jako malé rozhlasové studio: nebyl tu ovšem žádný stůl, jen zvýšené pódium s kobercem, přikrývkou a několika vyšívanými polštáři. Koberce také visely na stěnách, přičemž na té protější byla navíc velkoplošná obrazovka; pod ní stál malovaný paraván. Liang se na mě ostýchavě usmála, zamkla dveře a podala mi červený šanon, obsahující dlouhé seznamy slavných i méně známých hudebních interpretů a jejich písní.

Klára se nad podobnými články dokázala plamenně rozčilovat, ale mě nechávaly víceméně lhostejným. Břímě světa bylo už nad mé síly; úplně mi stačily problémy, které jsem měl sám.

Hedonik chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa, odcitoval by mi patrně Norbert.