Doktůrek mi nalil na ránu kolodium. Pálilo to tak odporně, že jsem musel zasténat. Což očividně způsobilo doktorovi velké uspokojení a on mi začal ruče obvazovat rameno.

V hloubi duše však byl Bruno citlivá povaha, měl sklon k hluboké zádumčivosti, ke skutečné melancholii. Před svými přáteli to pečlivě tajil, snažil se naopak vystupovat co nejbezstarostněji, ale v nejužším rodinném kruhu nebo v rozmluvě mezi čtyřma očima jsem dobře poznal tento rys jeho povahy.

„Byla z nás sourozenců nejstarší a památka našeho otce jí vždy byla svatá. Nemohu popřít, že je konzervativní a úzkoprsá, což ve změněných poměrech dnešní doby není vždy na místě.

Malý muž zmlkl a ponořil se do vzpomínek. Se slabým povzdechem pak ukončil tento nekrolog, který byl dosud nejpříznivějším, jakého se Brunovi Rygseckovi dostalo. Pak přešel k jiné věci.

Jak použil tohoto lidového přirovnání, dopřál náznaku úsměvu, aby mu přelétl přes obličej, Palmu však neocenil jeho blahosklonnost. Pokračoval tedy.

Celé místnosti vévodila mohutná široká postel, která stála na nízkém katafalku. Naproti ní bylo na stěně od podlahy ke stropu velké zrcadlo. Postel nebyla ustlaná. Na hedvábné pokrývce bylo nedbale přehozeno pyžamo.

„Provázek byl tedy už večer na rukopisu,“ konstatoval Palmu a roztržitě protahoval motouzek mezi prsty. Byl to tenký, modrobílý provázek. „Kde jste jej vzala?“

Na druhé straně jsem však seznal, že i podzimní pondělí může mít své příjemné stránky. Například přítomnost slečny Vanneové kolem nás vytvářela aureolu respektu a úcty. Zřejmě proto nás taky s vybranou zdvořilostí uvedli do reprezentativního salonku v prvním poschodí hotelu a usadili nás do křesel kolem kuřáckého stolku, zatímco číšník prostíral k obědu ve vedlejší místnosti.

„Velké!“ prohlásila Irma Vanneová zvýšeným hlasem. Bylo očividné, že k paní Rygseckové nepociťuje stejné sympatie jako k inženýru Vaarovi. „Kdyby se byli rozvedli, byla by paní Rygsecková dostávala jenom apanáž, a i tu by ztratila, kdyby se znovu provdala. Zatímco teď zdědí mnoho peněz, když akcie koncernu získat nemůže. A kvůli penězům se vdávala.“

Spisovatel mírně zrudl a slečna Vanneová Palmuovi poděkovala za poklonu úsměvem krásných očí. Palmu otevřel dveře pod schody, jež vedly do horního patra. Dostali jsme se do chodby bez oken, po jejíchž obou stranách byly zřejmě pokoje služebnictva, následovala malá alkovna a nakonec jsme vešli do prostorné kuchyně, kde se nám ihned vyřítila vstříc obrovitá kuchařka, celá v bílém.