Náš dům byl prostranný ve srovnání s chudičkými lepenicemi, jež vroubily v neutěšených řadách úzké uličky. Před domem byla dokonce zahrádka na několik kroků, kde rostla sykomora, zasazená mým otcem. Akáciové křoví ji oddělovalo od ulice a byla v ní i kamenná nádrž, jež nám byla rybníčkem, ale jež se naplňovala vodou jen v době záplavy.

Můj otec Senmut se vrátil ze své pochůzky po nemocných, přinášeje si dvě kachny a měřici mouky. Zaslechl mé vrnění, i myslil, že Kipa našla kotě, a jal se ji plísnit.

Jasná byla voda mého mládí, sladké bylo mé bláznovství.Trpké a kyselé je víno stáří, a nejjemnější medový koláč nestojí za okoralou skývu mé chudoby.

Vystavěl bych si hnízdo na střeše chudé lepenice. Voli táhnou smyky, řemeslníci lepí svitky z rákosu, obchodníci vyvolávají své zboží ke koupi, chrobák valí svou kuličku hnoje po dlážděné cestě.

Avšak já Sinuhet píši toto pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití. Začínám své´knihy ve třetím roce svého vyhnanství na pobřeží východního moře, kde se vystrojují lodi do země Punt, poblíže pouště, poblíže pohoří, kde kdysi králové brávali kámen pro své obrazy.

Neboť mám všecky tyto věci a nic mi nebylo odňato. Moji otroci se nadále obávají mé hole a strážci sklánějí hlavu a kladou ruce do výše kolenou přede mnou. Avšak panství mých kroků je vyměřeno a žádná loď zde nesmí přistát za přílivu. A proto já Sinuhet neucítím již nikdy vůni černé prsti za jarních nocí, a proto píši.