V ulicích je však tak brzy po ránu pramálo lidí – vesměs jde o irské hadráře a dělníky, kteří houfně kráčejí do práce s uhláky či krumpáči na ramenou – a ti nemají žádný zájem zastavovat černocha s plamennýma očima, silnými svaly a až děsivým odhodláním. A pokud jde o přislíbenou odměnu, nabídka vzešla z úst městského strážníka, což znamená, že slib ve skutečnosti není žádnou mincí krytý.

„Ještě nevím, ale zato vím, že pokud nic nepodnikneme, tak zabředneme do problémů ještě hlouběji a berňák sem nakonec dorazí. Musíme za nimi s odpověďmi dřív, ne oni přijdou s otázkami na nás.“

Celkem vzato nelze pochybovat, že matka s otčímem jsou až po krk v potížích a s každým uplynulým dnem se do bahna noří ještě hlouběji. Řešení je přitom přinejmenším teoreticky jednoduché – získat peníze, nahlásit policii vydírání a pak žádat o pardon.

Vyděrač by nad nimi ztratil moc a policie by ho možná našla a získala část peněz zpět. Ruku do ohně bych za to však nedal.

Voda byla k ničemu. Aby se vzpamatovali, muselo na řadu přijít brandy, a já si také trochu dal.

Usadili jsme se v obývacím pokoji v hlubokých, kartounem potažených křeslech s vysokými opěrkami. Matčin obličej byl stejně bílý jako smetanově natřené zdi za ní a ruce se jí třásly, když se pokoušela napít, aniž by si skleničkou cvakala o zuby.

Když matka to místo získala od svého prvního manžela, byla tu menší kapacita, jen dvě řady dřevěných venkovních boxů. Zato do doby, než se můj otec o devět let později spakoval a zmizel, postavila matka první ze současných čtvercových dvorů z červených cihel. Další přidala, když mi bylo kolem patnácti, a třetí později na místě bývalého lonžovacího kruhu. V ohradách stále ještě zbývalo dost místa, aby se dala přistavět i čtvrtá stáj, kdyby to bylo třeba.

Gordon Rambler si rozhodně servítky nebral. Pokračoval dohady na téma, že paní Kauri možná koně doma přetrénovala, takže když došlo na vlastní dostih, byli již za vrcholem formy. Jak je známo, nebyla by prvním trenérem, jenž „nechtěně prohrál dostih na galopech“. Já bych se ovšem divil, kdyby se to stalo zrovna matce. S tolika lety zkušeností to nebylo pravděpodobné. Ledaže by, jak noviny nadhazovaly, přišla o své magické schopnosti.

Má poslední návštěva před pěti roky měla trvat pět dní. Takový byl optimistický plán. Přijel jsem na Štědrý večer, samý úsměv, s taškami dárků a dobrými úmysly, a odjížděl jsem před obědem na Boží hod, kdy mě na cestu vyštvala tiráda plná výčitek. Hloupé je, že už si nedokážu vzpomenout, proč jsme se vlastně pohádali. K hádce zřejmě žádný důvod nepotřebujeme, přinejmenším ne nějak podstatný.

Byl jsem docela překvapený, že si troufá s ní takhle mluvit. Možná je v něm víc, než jsem si myslel. Matka ho dokonce poslechla a pokračovali v rozhovoru daleko tišeji. Bohužel jsem neslyšel víc než tlumené mumlání, i když jsem tam zůstal ještě chvíli tiše stát pro případ, že by se zase vrátili k fortissimu.

Zase jsem si pomyslel, jestli by nebylo lepší, kdyby výbuch nástražné bomby, nebo zápal plic, případně obojí dotáhlo své úsilí do konce. Rakev pokrytá vlajkou Britského společenství, čestná salva, ocitl bych se šest sáhů pod zemí a měl bych pokoj. Místo toho stojím u zadních dveří matčina domu a bojuju s tou zatracenou umělou nohou, abych se mohl dostatečně sehnout a dosáhnout na klíč, který matka obvykle nechává pod kamenem v záhonu.

Napadlo mě, že je zajímavé, jak používáme určitá slova. Larry i já máme plnou kontrolu nad svými mentálními schopnostmi a používáme výrazy jako „zbláznit se“ a „cáklý“ k vzájemnému popisu, zatímco o takových, co jsou na tom v chráněných léčebných zařízeních jako Sophie či hůř, se tak dnes už nikdy nemluví ani v soukromí. Termíny jako „blázinec“ jsou zastaralé a tabu, stejně jako „spastický“ nebo „kripl“.