Podíval se na mě. „Ne?“ řekl. Hlava se mu pootočila zpět k Deboře a soply se ve slunečním světle zaleskly. „Tak proč mě tu do prdele opruzujete, hajzlové?“

Hleděli jsme na východ slunce na pláži. Hrála tichá latinskoamerická hudba. Na písek se přivalila vlna. Do záběru vklusal brzký ranní běžec pro zdraví, zakopl a pak se zděšeně zastavil. Kamera mu zašvenkovala na obličej, výraz úleku vystřídal krajní děs. Pak běžec vystartoval panickým sprintem pryč od vody přes písek ke vzdálené silnici. Kamera se vrátila zpět a odhalila mé staré známé, šťastný párek, který jsme našli vykuchaný na pláži v South Beach.

„K čertu, přece musíš něco vymyslet,“ vzkypěla nanovo. „Jinak jsme v loji.“

Bylo od ní hezké, že řekla „my“ a zahrnula i mě, nicméně doposud jsem netušil, že jsem také na odstřel. Jenže ani ten pocit sounáležitosti nijak nenastartoval můj gigantický mozek.

Matthews mě předhodil lvům, protože tohle je právě teď ten vůbec největší, nejhnusnější a nejzkurvenější případ na celým zkurveným světě a my jsme nepustili ven ani fotky obětí, ale někdo se už domákl, že se děje něco úchylnýho; starosta dostal amok, náš pitomej ředitel dostal amok, a jestli já osobně tu věc do oběda nevyřeším, celá zatracená Florida se nejspíš potopí do moře a já budu úplně vespod.

Dorazil jsem do práce s mírným předstihem, ale celá budova už bzučela frenetickou aktivitou. Tisková místnost přetékala více lidmi, než jsem tam zažil kdy předtím – alespoň jsem předpokládal, že to jsou lidé, protože u reportérů člověk nikdy neví. Vážnost situace mě trkla teprve tehdy, když jsem si uvědomil, kolik je tam kamer a mikrofonů, a přitom ani stopa po kapitánu Matthewsovi.

Takže jsem odjel do práce s pevným odhodláním postarat se, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Pochopitelně každý upřímný pokus o spravedlnost by musel začít silničním provozem, protože miamští řidiči se dávno vzdali prostého úkolu přemístit se z jednoho místa na druhé a změnili ho ve vysokorychlostní a po zuby ozbrojenou hazardní hru na to, kdo uhne dřív. Ještě zajímavější ji činí, že se pravidla mění od řidiče k řidiči. Když jsem se například zařadil do hustého špalíru vozů na dálnici, muž ve vedlejším pruhu náhle začal usilovně troubit.

„Položte to na stůl,“ vyzval mě z přístroje mužský hlas odsekávající jednotlivá slova. Doakes zavrčel a klepl znovu. „Černou se dvěma cukry,“ navázal hlas a on znovu klepl. „Přeji hezký den,“ ozval se skutečně moc příjemný baryton, který by měl patřit spíše nějakému spokojenému a vypasenému bílému Američanovi než tomuhle nasupenému černému kyborgovi posedlému pomstou.

„Takovýmu blábolu, co by mi prozradil, o co tu vlastně běží, tupče.“

Přešel jsem nevšímavě nový titul, kterým mě zrovna sestra obdařila, a podíval s blíž na našeho milovníka přírody. Tělo zaujímalo výrazně uvolněnou pózu, což vytvářelo ostrý kontrast k faktu, že se ve skutečnosti jedná o výrazně mrtvou a bezhlavou bývalou lidskou bytost. Zjevně ji někdo přepečlivě naaranžoval a mě znovu zaplavil silný pocit, že tato závěrečná posmrtná scéna je mnohem důležitější než vlastní zabití. Působilo to na mě i přes škodolibé uchechtnutí Temného společníka trochu zneklidňujícím dojmem. Jako by někdo přiznal, že podstoupil celou štrapác a námahu spojenou se sexem jen proto, aby si potom mohl zapálit cigaretu.

Trochu mě to zaskočilo, nezvyklá situace pro důvtipného Dextera, vždy připraveného odpovědět bonmotem. Debora se stále nemohla vyrovnat s tím, co jsem a co se mnou provedl její otec, a chápal jsem, jak je pro ni těžké se s tím vyrovnat v běžném denní praxi a zejména v práci – jejíž náplní koneckonců bylo hledat lidi jako já a posílat je na elektrické křeslo.

Domů do Miami jsme dojeli v pátek večer dva dny nato a zavile naladěný dav na letišti, proklínající se navzájem a strkající se kolem pásu pro výdej zavazadel, mi málem vehnal do očí slzy dojetí. Někdo se dokonce pokusil odejít s Ritiným kufrem, a když jsem mu ho zabavil, nenávistně na mě zavrčel, a to bylo takové přivítání, jaké jsem potřeboval. Domove, sladký domove.